Český název puškvorec pochází z německého Brustwurz (prsní kořen - asi podle použití při onemocnění horních cest dýchacích). Latinský název je pak odvozen od léčby zornice.
Puškvorec obecný byl znám indickým lékařům již ve starověku a jako zboží ho do Evropy dováželi Řekům a Římanům arabští a féničtí kupci. Rostliny puškvorce objevili vlastně vojáci Alexandra Velikého při výpravě do Indie. První sušenou rostlinu puškvorce pro střední Evropu objevil v 16. stol. Mattioli, který ji dostal od německého vyslance u dvora v Cařihradu a brzy poté vídeňský botanik Clusius vypěstoval živé oddenky, jež rozmnožil a rozeslal do mnoha botanických zahrad. Puškvorec se pak rychle rozšířil, takže dnes roste po celé Evropě včetně Britských ostrovů, ale i v atlantické části Severní Ameriky. Roste u pomalu tekoucích nebo stojatých vod, v bažinách nebo vlhkých případech. První zprávy o jeho pěstování jsou z Polska, kam jej sebou ve 13. stol. přinesli Tataři, dále se však tehdy nerozšířil.
Jedná se o mokřadní až vodní rostliny s oddenky. Jsou vytrvalé, vysoké až 150 cm. Květy tvoří klas, někdy se toto květenství nazývá palice. Plodem je bobule, ale v ČR puškvorec plody nevytváří.
Puškvorec roste planě, ale můžeme jej také pěstovat, a to nejlépe na jeho přirozených stanovištích. Rozmnožuje se snadno z oddenků nařezaných na 5 - 10 cm dlouhé kousky a zahrabaných do půdy asi 10 cm.
Puškvorec se používá hlavně jako koření. Nejkvalitnější koření je z oddenků rostlin starých 2 - 3 roky. Nasbírané oddenky se zbaví kořenů a suší se za nezvýšené teploty buď přímo, nebo oloupané a podélně rozříznuté. Neloupané jsou podstatně aromatičtější. Jako koření se používá zpravidla rozemletý na prášek, který příjemně a velmi pronikavě voní a hořce chutná. Je tradičním kořením sladkých pokrmů a kompotů indické a islámské kuchyně. V Anglii a Americe kdysi býval kandován. Ze zcela mladých listových výhonků je možné připravit chuť povzbuzující salát. Největší množství puškvorce se však spotřebuje na přípravu žaludečních likérů.