Ano. Je vědecky dokázáno, že minimálně dva druhy hadů prdí (odborně jde o uvolňování metanu z trávicí soustavy). Jde o vzácné americké hady Sonoran Coral Snake a Hook-Nosed Snake. Jejich způsob obrany před nebezpečím je totiž vypouštění vzduchových bublinek z kloaky, což vydává zvuky podobné prdnutí (kloaka je zvířecí orgán, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a často i rozmnožovací soustava). Sonoran Coral Snake si navíc dokáže prdnout tak silně, že ho to o kus odhodí. 

Metan nevytvářejí samotná zvířata, ale mikroorganismy v jejich zažívacím traktu, které zvířatům pomáhají trávit potravu. 

Rekordmani ve výrobě metanu jsou přežvýkavci. V jejich bachoru totiž žije velké množství mikroorganism (bachor je jedním ze tří z tzv. předžaludků, kde u přežvýkavců začíná trávení). Každá kráva nebo býk uvolní ročně až 45 kg metanu. Ovšem dobře živené krávy chované pro mléko se můžou dostat až na 90 kg. Někteří další přežvýkavci se můžou pochlubit podobnými výkony. Odhady pro velbloudy jsou 58 kg metanu ročně na jedno zvíře, pro buvoly a žirafy 50 kg, pro losy 31 kg. Mezi nepřežvýkavci vynikají sloni (26 kg), koně (18 kg) nebo hroši (17 kg). Lidé se svým průměrem 0,05 kg zůstávají v tomto žebříčku daleko vzadu. 

Jak které. Sladkovodní ne, mořské ano.

Sladkovodní ryby pít nemusí, protože koncentrace soli v okolní vodě je nižší než v jejich těle. Voda jim tak samovolně proudí dovnitř skrz kůži a žábrami. Kdyby sladkovodní ryba pila, sníží se jí přirozená koncentrace soli, ryba by se nafoukla a praskla jako balon. Přebytečné vody se zbavuje tím, že ji přefiltruje přes ledviny, zachytí potřebnou sůl a zbytek vymočí - denně až desetkrát tolik vody, kolik sama váží.

Mořská ryba má opačný problém. Koncentrace soli v mořské vodě je vyšší než v jejím těle, a proto z ní voda proudí samovolně ven. Musí tedy neustále pít a zároveň odstraňovat z vody sůl pomocí speciálních buněk v žábrách a v řiti. Kdyby nepila, zvyšující se koncentrace soli v tkáních by mořskou rybu časem zabila - i když se to zdá divné, ryba by laicky řečeno vyschla.

Ježek obecný je náš jediný bodlinatý savec. Jeho ostny jsou dlouhé 2 až 3 cm a 1 mm silné se dvěma tmavými pásky. Nožky jsou krátké a přední mají silnější drápy než zadní. V horní čelisti má 20 zubů, v dolní 16. Je 25 až 30 cm dlouhý a 12 až 25 cm vysoký. Ocásek je dlouhý 2,5 cm. Samička je o něco větší než sameček. Na našem území žijí dvě rasy : ježek západní - ten žije jen v západních Čechách, ježek východní, který žije na Moravě, ve východních Čechách a na Slovensku.

Uslyšíme-li za vlahých jarních a letních večerů cupkání, funění, šelestění a šramocení, můžeme si být jisti, že je někde nablízku ježek, který si vyšel na lov. Není příliš opatrný, asi se spoléhá, že ho jeho ostré bodliny ochrání před každým nebezpečím. Když se nějaké nebezpečí objeví, bodlináč se rázem svine do ostnaté koule s 16 000 bodlin a to je pro každého varování, aby tuhle divnou věc nachal raději na pokoji. Pokud chvíli počkáme, z koule se vysune lesklý čumáček, zajiskří malá očka a ježek pokračuje v cestě za potravou. Má co dělat, než se dosyta nažere. Je to totiž náramný žrout, ale také znamenitý lovec. Chytá hmyz, larvy, kukly, dešťovky, stonožky, pavouky, hlemýždě, slimáky a dokonce i ještěrky, myši a hady. Ptákům, kteří hnízdí na zemi, vybírá i vejce a mláďata. Příležitostně si pochutná třeba i na bukvicích nebo žaludech, ale opravdu výjimečně. Rostlinnou potravu nevyhledává. Je to noční tvor, přes den spí ve svém úkrytu a na lov se vydává večer. Revírem se potuluje beze spěchu a zdánlivě nazdařbůh, proslídí kdejaký koutek, rozhrnuje listí a hledá něco na zub. Jakmile ho jeho čich upozorní na nějakou potravu, vjede do něho čilost a vydá se po stopě kořisti. Té se zmocní velmi rychle, přidržuje si ji předními tlapkami a požírá, V přírodě pije vodu, ale v zajetí má velmi rád mléko a největší lahůdkou je pro něho houska namočená v mléce.

Jěžkovi lidská fantazie přisuzovala vždy velmi zvláští vlastnosti - například, že se válí pod ovocným stromem, aby se mu na bodliny napíchala jablka, která si pak nosí do úkrytu nebo mláďatům apod. Ale ježek je zvíře docela primitivní. Své bodliny využívá opravdu pouze k obraně. A navíc, na rostlinnou potravu si opravdu nepotrpí. Proto ho také řadíme mezi hmyzožravce. Tím je velmi užitečný. Někdy nadělá škody ve snůškách ptáků, ale přesto je potřeba ježka chránit. Spouta jich např.každoročně zahyne pod koly aut.

Ježek se od ostatních savců liší ještě jednou zvláštností. Je velmi odolný vůči živočišným jedům, takže klidně požírá i jedovatý hmyz, bez následků snáší žihadla vos i včel. Je známý případ, že ježka pobodalo kolem 50 vos a nic se mu nestalo. Nelekne se ani jedovatých hadů. Setká-li se se zmijí, opatrně se přiblíží a rychle se do ní zakousne. Rozzuřený had zaútočí, ale narazí na hradbu bodlin. Naježením předních bodlin si totiž ježek dokáže chránit i hlavu. Boj s hadem trvá někdy i hodinu, ale nakonec vždy zvítězí ježek. Po skončeném boji ježek zmiji sežere i s jedovými zuby. Pokud had ježka kousne do čumáčku, ježek v boji neustane, dokud nezvítězí. Ale po několika hodinách zajde. Někdy ale pouze oteče a uštknutí přežije. Odhaduje se, že je tak 40x odolnější než ostatní zvířata.

Hnízdo si ježek dělá v křoví a vystýlá ho mechem a senem. Samice je březí 5 až 6 týdnů a vrhne 7 až 10 mláďat. Novorozený ježek má na těle krátké, měkké zárodky ostnů, které jsou přilehlé k tělu. Mládě je masově růžové a slepé. Brzy po narození mu už vyrostou chlupy a bodliny.

Další zvláštností, aby jich nebylo málo, je, že na sebe ježek někdy plivá. Nepodařilo se úplně dobře vysvětlit, proč se tak chová, ale bylo to často pozorováno. Toto chování se objeví, když ježek narazí na nějaké aromatické předměty (cigaretové nedopalky, květy hyacintů, mýdlo apod.). Ježek tyto předměty olizuje a žvýká a sliny pak plive na své bodliny. Snad chce tímto cizím pachem překrýt svůj vlastní pach, aby znemožnil nepřátelům pronásledování.

Zimu ježek tráví ve svém pelechu, kam zaleze koncem října a upadne do zvláštního strnulého stavu stočený do kuličky. Nepřijímá potravu a všechny tělesné činnosti ochabují. Povrchově dýchá a nadechne se jen asi 9x za minutu. Srdce tepe jen zvolna a klesá i tělesná teplota. Pokud kolem něho mrzne, ustálí se teplota těla asi na +5 stupňů Celsia. Je tak chráněm před umrznutím. Když se oteplí, ježek se probudí, ale probírá se ze zimního spánku 2 až 5 hodin. Kdyby ježek v zimě, nespal, zahynul by, protože by nenašel dost živočišné potravy a jeho bodlinky ho nedokážou zahřát.

JSOU ŽELVY HLUČNÉ?

Když se samci rvou o přízeň samiček, dokáží u toho dělat pořádný rámus. I pářící se želvy jsou slyšet na několik metrů, želvy sloní / obří pak i na několik stovek metrů.

PROČ SE ŘÍKÁ "POMALÝ JAKO ŽELVA"?

Netuším. Když je želva pěkně prohřátá od sluníčka, divili bychom se, jakou rychlost až dokáže vyvinout. Stačí chvíle nepozornosti a želva je fuč. Navíc je mistrem ve schovávání, udělá pár rychlejších pohybů a schová se v trsu trávy, pod listy kytky, v křoví, pod kámen. 

Můj Baloun stál na výkupném už několik tisíc korun, taťka ho "ztratil" totiž několikrát - jednou usnul na trávníku, jednou sázel brambory apod. Vyhlásilo se tedy celostátní pátrání a odměna za nález. Mě se je občas nedaří najít ani ve výběhu - menší Bubu se kolikrát schovala pod misku s vodou nebo právě do trsu trávy, kde nebyla vůbec vidět. 

DÁ SE ŽELVA OCHOČIT?

Dá, ale trvá to někdy i pár let. Želva se s námi musí cítit dobře, nesmíme ji zbytečně stresovat, obracet na záda, lekat naším stínem, když procházíme kolem apod. Ideální je učit jí na krmení, přijde si pak ráda pro pohlazení / podrbání na hlavě i na krunýři. Chce to ale trpělivost.

JAK ŽELVY PŘIŠLY KE SVÉMU KRUNÝŘI?

Dlouholetá záhada se zdá být vyřešená. Krunýř vznikl ze žeber, což je možné pouze díky dramatickým anatomickým změnám. Želví embryo se totiž skládá samo do sebe jako takové živé origami. Želvy díky tomu mají lopatky skryté pod žebry, což je mezi obratlovci zcela unikátní uspořádání. Vědci detailně zkoumali embryonální vývoj kuřete, myši a želvy. Využili i metodu počítačové tomografie. Všechna tři embrya se v počátečních fázích vyvíjí velmi podobně. Kolem jedenáctého dne se ale u želvy začne část těla složitě skládat, výsledkem je posun vzájemné polohy žeber a lopatek. Žebra tak mohou vytvořit hřbetní ochranný krunýř, aniž by bránila lopatkám plnit jejich funkci při pohybu předních končetin. 

Zeleně je vyznačena lopatka, modře kyčelní kost. 

Evoluce neumí dělat radikální změny skokem, postupuje po malých krůčcích. Želví embryo se nemůže "rozhodnout", že lopatku vytvoří pod žebry, protože její základ vzniká ve stejné části embrya jako u všech ostatních obratlovců. Želva může své tělo pouze během růstu postupně "přeskládat". A právě to se u želvího embrya děje. Poznatky japonských vědců jsou v souladu s objevem fosilie nejstarší známé želvy z doby před 220 miliony let. Neměla ještě hřbetní krunýř, ale vzájemná poloha lopatek a žeber už naznačuje posun v anatomii k uspořádání, které vznik krunýře o miliony let později umožnilo. 

Ano. 

Skokan ostronosý, starším pojmenováním skokan rašelinný, je druh žáby z čeledi skokanovití, v ČR je chráněný zákonem jako kriticky ohrožený druh. Rozšíření této žáby je u nás menší než se předpokládalo. V Polabí se skokan nevyskytuje kvůli intenzivnímu zemědělství. Ohrožen je ze stejných příčin jako skokan hnědý, patří mezi ně např. přecházení komunikace. Je rozšířen ve většině střední, východní a severní Evropy. Areál se táhne dále na východ až na Sibiř (po řeku Lenu). Ve světě je znám od severovýchodní Francie až po řeku Lenu, u Bajkalského jezera a ve Švédsku až za polárním kruhem. V Evropě jej nalezneme nejjižněji v Rumunsku a v Asii v severním Kazachstánu. 

Skokani ostronosí mohou dorůst 6 až 8 cm. Od skokana hnědého se liší zejména špičatě zakončeným čenichem, větším a tvrdým pářícím mozolem a odlišným hlasem. Samci se v období rozmnožování ozývají kvokavými, žbluňkavými zvuky. Zvuk samci vydávají pomocí vnitřních zvukových rezonátorů. Připomíná bublání dešťových kapek na vodu nebo štěkání psíků. Když skřehotá větší počet skokanů najednou, slyšíme nezaměnitelný sbor, daleko slyšitelný - přestože jednotlivci jsou velice tiší. V době rozmnožování jsou více či méně po celém těle modře zbarveni. Mimo dobu rozmnožování mívá skokan ostronosý uprostřed hřbetu světlejší pruh. Pulci jsou hnědočerní se zlatitými skvrnami. Po stranách hlavy mají skokani ostronosí velkou tmavou spánkovou skvrnu. Mají dobře znatelný bubínek, vnitřní bubínek je dobře ozvučen, proto je jejich hlas většinou tichý, tlumený. V očích je dobře zřetelná vodorovná zornice. Boky jsou poměrně skvrnité (mramorové až po žlutavou tříselní kost), břicho je světlé.  Zadní nohy jsou krátké, takže jeho skoky jsou neobratné a krátké. Ale jeho nártní hrbolek - vnitřní strana zadního chodidla - je velký, což umožňuje rychlé zahrabání se do mělké mokré půdy.  Všichni hnědí skokani přizpůsobují svoje zbarvení barvě prostředí, v němž žijí. 

Skokan ostronosý je náročnější na prostředí než skokan hnědý. Obývá zvláště rašeliniště a vlhké louky. Je to nížinný druh, v nadmořské výšce nad 600 m se nevyskytuje. Vyskytuje se na vlhkých loukách, rašelinných mokřadech mezi rybníky, kolem lesních bažin. Můžeme ho nalézt také v zaplavovaných lesích, podél řek, na okrajích mokřadů, v rašeliništích apod. Upřednostňuje vlhké lesní stanoviště.

Během přijímání potravy mrká, protože při polykání dochází k zatahování očí, což mu pomáhá posunovat potravu do žaludku. Nemá ani žádné zuby, a proto přijímá potravu celou. Hlavní potravou je hmyz - převážně svinky, pavouci, červi a plži. Není vybíravá a loví vše, na co přijde.

Je méně přizpůsobivý a má velké nároky na prostředí. Právě kvůli tomuto je zranitelnější. Je citlivější na kvalitu vody než skokan hnědý či štíhlý. S obtížemi osazuje náhradní vodní plochy. Je také ohrožován rybářským využíváním vodních umělých ploch, díky svému rozmnožování, ke kterému používá nádrže trvalého rázu - škodí mu opakovné napouštění a vypouštění umělých vodních ploch. Velice důležité je pro všechny skokany pobřežní a příbřežní část nádrže, velmi nevhodné je proto likvidovat tyto části vyhrnováním bahna z nádrže při odbahňování. 

Protože je obtížné rozpoznat skokana ostronosého od skokana hnědého, byl skokan ostronosý využíván stejně jako skokan hnědý, tedy jako laboratorní zvíře. Sušená vajíčka tohoto druhu se v Rusku používala v léčitelství.

Skokany loví čápi a užovky obojkové, ale ty jejich stavy nijak neohrožují. Ovšem žabí stehýnka - oblíbená pochoutka v řadě zemí - smažená či dušená na víně - je ohrožuje. Těmto skokanům se dokonce říká "stolní žáby". Pojídá se maso ze zadních končetin a na jednu porci je potřeba asi 10 ks, takže asi 5 žab k naplnění jednoho talíře. Pro tuto lahůdku se loví i skokani hnědí. Denně tak kvůli této pochoutce padne i několik tisíc jedinců.

S výjimkou doby páření se zdržuje na souši. Zde vyhledává potravu. V nebezpečí skáče do struh nebo rašelinných jezírek a snaží se potopit. Zimu přečkává od října do března. K vodě přichází jen v době rozmnožování. Zbytek roku žije na souši, kde pod klestím či v norách hlodavců přečká zimu. Stane se, že přezimuje i na dně vody. Časně zjara, když je ještě mráz, shromažďují se ve vodě nejprve samci. Jsou buď v malých vodních nádržích, nebo se ve velkých rybnících sdružují v uzavřených skupinkách. 

K rozmnožování dochází v době, kdy na hladině zmizí led. Vyhledají si jim nejlépe vyhovující rybníček a slézají se sem z celé krajiny. Rozmnožují se  v menších vodních nádržích  s hloubkou nepřesahující 70 cm. Samečkové jdou do vody před samičkami. Ke kladení vajíček dochází ve střední Evropě na přelomu března a dubna. Shluky těchto skokanů obsahují až 2 000 vajíček. Snůšky zůstávají na dně vod - nestoupají po nabobtnání k hladině jako snůšky skokana hnědého. Pulci metamorfují behem června a července. Dospělosti dosahují ale až ve třetím roce života. Délka jejich života se pohybuje v rozmezí 8 - 12 let. Samečkové v době páření vypadají nápadně nadutě, a to díky tekutině nahromaděné pod kůží. Po období námluv, které trvá asi 2 - 3 týdny, opouštění skokani vodu a vracejí se zpět na souš. Nalezneme je v lesích a na vlhkých loukách.