PRVNĚ NA RYBÁCH
Rybářskou výbavu jsem měla koupenou dřív, než jsem měla rybářský lístek a povolenku. Dokonce i kukuřice už byla v lednici. Pak začalo velké biflování - rybářský řád, zákon o rybářství, chov ryb, přírodovědné znalosti, stanovy Českého rybářského svazu, druhy rostlin a živočichů, druhy ryb. Překvapilo mě, že z asi 60 druhů u nás žijích ryb jich znám pouze asi 7 - kapr, štika, okoun, jeseter a sumec, pstruh a losos. Nikdy jsem neslyšela nic o nějakém hrouzkovi, ježdíkovi, blatňákovi či ostroretce. Pod názvem slunečnice znám pouze krásně žlutě kvetoucí polní rostlinu a když se řekne koljuška, tak bych si tipla, že jde o nějakého menšího ptáčka. No, ale zkoušky jsou úspěšně za mnou, mám rybářský lístek i povolenku a tak hurá k vodě.
První výprava k vodě byla na chatě na Berounku se sousedem, taky čerstvým rybářem. Oba dva, obtěžkáni novým rybářským 3-komorovým baťohem plným nejrůznějších rybářských potřeb a já navíc ještě ve vláčecí rybářské vestě s asi 20ti kapsami, jsme se rozložili na lavičku. Vybalili jsme pruty a další věci a už jsme si neměli kam sednout.
Nejdřív mě soused musel naučit vázat háčky, jak přidělat splávek na vlasec, jak navázat olovo a vůbec nejdřív jak prut rozložit a dále mi ukázat, jak překlápět naviják, jak prut držet, nahazovat, zasekávat, přitahovat, navazovat návnadu (nástrahu). No takže, asi po hodině jsem konečně prvně nahodila, jenže jsem zjistila, že ke svému nahazování potřebuji mít volný prostor v okolí o minimání velikosti 3 x 3 metry. Proč? Protože jsem měla častěji vlasec s háčkem a kukuřicí nad hlavou ve vrbových větvičkách než ve vodě. Taky nahazovat na jedno konkrétní místo je pro mě španělská vesnice.
Asi po třech hodinách jsme se vrátili zpět a na dotěrnou otázku ostatních sousedů - bohužel taky rybářů "Tak co jste chytli?", jsme svorně odpověděli, že rýmu.