POLOŽENÁ
Rybolovná technika na položenou je rybáři často označována jako lov na těžko, což vychází z mnohdy ze značných hmotností koncových zátěží. Spočívá v umístění přirozené nástrahy na dně, kde je přidržována vlastní vahou nebo dodatečnou zátěží (obvykle olověnou).
Základní vybavení na položenou se velmi podobá vybavení na plavanou. Na rozdíl od ní se však téměř výhradně používá naviják, který umožňuje nahazovat do značných vzdáleností od břehu (i kolem 100 m, především při lovu trofejních kaprů). Důležitou součástí udice je zátěž, která přidržuje nástrahu na dně. Používají se zejména olověné zátěže různých tvarů, velikostí a hmotností. Pro stojaté vody je to obvykle 10 - 20 g, na silně proudících řekách ovšem není výjimkou ani zátěž o hmotnosti 200 g.
Když montáž dosedne po nahození na dno, musí s ní rybář udržet kontakt, a proto vypne vlasec. Napnutý vlasec následně mírně povolí a pověsí na něj nějaký indikátor záběru ryby. Asi nejrozšířenější je čihátko (lidově "policajt"), které funguje tak, že "vyjede" nahoru a ťukne do prutu. V poslední době se také často používají tzv. "swingery" a indikátory záběru s příposlechem (lidově "pípáky"). Záběr lze také poznat podle ohybu špičky prutu nebo vlasce, pokud je během lovu držen mezi prsty. Dále také bzučením navijáku. Pokud ryba uchopí nástrahu a chce s ní odplavat, její pohyb se přenese přes napnutý vlasec na signalizátor a záběr se projeví jeho stoupáním, klesáním nebo poskakováním. Při lovu v proudu je nutné používat těžší ploché zátěže, které lépe zafixují montáž na dně a nedovolí jí splouvat po vodě. Kromě toho se prut ve vidličkách musí postavit do šikmé polohy tak, že jeho špička ční vzhůru. Je to opatření, aby byl vlasec co nejkraší délkou pod hladinou a zbytečně ho neprověšoval tah proudu. Na stojatých vodách naopak špička prutu bývá skloněna k hladině a vlasec je svou maximální částí ponořený. Protože zde nehrozí tlak proudu, dají se použít i podstatně lehčí zátěže kulatého tvaru.
Na položenou lze, podobně jako na plavanou, lovit cíleně téměř všechny druhy ryb žijících v ČR. Výjimkou jsou pouze druhy ryb žijící výhradně u hladiny a v horní části vodního sloupce, jako např. ouklej. Loví se takto zejména kaprovité ryby na přirozené nástrahy (včetně největších exemplářů kaprů) a také dravé ryby (štika, candát, sumec) na živou či mrtvou rybičku.
Moderní lov kaprů
Tento způsob chytání kaprů k nám byl importován v devadesátých letech minulého století z Britských ostrovů. K lovu se používají štíhlé, ale pevné pruty v délkách 3,0 - 3,9 m a velkokapacitní smekací navijáky s náviny několika set metrů vlasce. Montáž tvoří vesměs neprůběžná zátěž pevně uchycená na vlasci, která má za úkol ukotvit sestavu na dně. Za ní je návazec různé délky zakončený háčkem. Samotná nástraha se na háček nenapichuje, nýbrž je přes tenký vlasec nebo pletenou šňůru umístěna až pod háčkem. Za nástrahu většinou slouží boilies (kuličky ze speciálních těsta v různých příchutích, které se uvaří a pak se nechají uschnout), peleta (lisovaná sušená pasta válečkového tvaru), nebo i vařený partikl (kukuřice, obilná zrna, tygří ořech). Všechny tyto nástrahy díky své tuhosti zaručují, že je budou menší ryby ignorovat, a tak jsou cíleně určené právě k lovu kaprů. Kapři je vzhledem k jejich nutriční hodnotě, vůni a chuti rádi konzumují. Velký zkušený kapr nástrahu na vlásku opatrně ochutnává, opakovaně ji nasaje a vyplivne a teprve, když nazná, že mu potrava bude "šmakovat", snaží se jí polknout. V té chvíli si do tlamy zatáhne i rybářský háček. Při snaze o odplutí, hmotnost pevné zátěže rybu zasekne.
K modernímu lovu kaprů patří spousta doprovodných potřeb a pomůcek. Především stabilní stojan s akustickými hlásiči záběru, prostorný podběrák a podložka na úlovek. Vyznavači této rybolovné techniky jsou převážně i zastánci hnutí "chyť a pusť" a zdolané velké kapry vrací zpět do vody.